Byl historicky prvním skotem, který zakotvil v naší rodině a navždy změnil můj život i chod rodiny. Dostali jsme ho takřka darem od původního chovatele, který pro nedostatek času rušil chov. Brixi byl dvouletý, silně bázlivý pes, který však nejvíce učaroval mému otci - zarytému odpůrci psů v paneláku. Když jsme jeli s Brixem na první mezinárodní výstavu psů do Brna v červenci 1994, pojali jsem ji vskutku z gruntu a psa jsme v předvečer Výstavy vypulírovali šampónem. Druhý den nastupoval do kruhu beránek. Už si nepamatuji, kdo posuzoval, ale vskutku komický začátek byl zároveň koncem našich výstavních snah. Brixi měl nepravidelný skus a propadlou záď, obdržel sice známku velmi dob rý, ale rozhodčí doporučil, abychom jej dále nevystavovali. Naše zklamání bylo veliké. Brixi pak s námi v kruhu rodinném žil 4 roky a poté odešel do psího ráje po onemocnění rakovinou.
